P?edstavte si, ?e po dlouhém úmorném dni sedíte naproti svému partnerovi a z chvilkového vytr?ení se na něj podíváte najednou z úplně jiného světla. Tento fakt byste p?i?lenily nedostate?nému osvětlení sklepní kancelá?i, únavě o?í, změně po?así nebo nejlépe v?em těmto faktor?m dohromady. Ale to je pouze ?ást toho, jak to myslím.

Má mysl byla u vytr?ení z jednotliv?ch detail? postavy sedící p?ede mnou. Seděl lehce shrben, s rozepnut?m knoflíkem u ko?ile, povolenou ne zrovna kvalitně ocenitelnou kravatou a zmateně, spí?e ned?tklivě koukal na pár papír? p?ed sebou. Jeho ?těně?í rysy se ztrácely pod znaven?m pohledem a jednotlivé posunky dokreslovaly lehké vrásky, jak kr?il ?elo. Lehce napínal rty p?i ka?dém rozvá?ném pohybu. S tu?kou si pohrával mezi prsty a zastavil se poka?dé, kdy? mu měla spadnout. Vlasy mu sklouzávaly dol?, a kdyby je neměl ?erstvě ost?íhané, padaly by mu do ?ela.

V?echny tyto jeho zále?itosti posouval na hranici své normálnosti a v?ednosti a p?esto s údivem bych p?iznala, ?e se to jevilo nové a neznámé. Mulderovsky neznámé. Poté co se sv?ma hnědo zelen?ma o?ima zastavil na jednom ?ádku a ?etl stejné slovo stále dokola, mi byl jasné, ?e p?em??lí. P?em??lí moc a z hloubly svého nitra. Jakoby si něco p?estavoval a jeho p?edstavám bránila jeho tělesná schránka. Zdálo se jako by chtěla tan?it. Zápěstí mu cukalo v jemn?ch pohybech psaní neznám?ch slov a dech se mu zpomalil v jeden okam?ik, ?e se t?icet sekund nenadechl. P?itom se to zdálo mnohem méně.

Kdybych tak viděla, co se mu honí hlavou. My?lenka ideálního světa? Kouzla reality, která se nikdy nesplní? A jak by v jeho podání vypadala. Na ten okam?ik jsem si p?ála, abych to opravdu věděla. Bylo mi jasné, ?e nep?em??lí nad p?ípadem. Opravdu ne.

Narovnal se a usmál se na mě p?ipraven kdykoliv mi odpovědět. V tu chvíli jsem tu otázku zapomněla. Jaksi jsme se za?klebila a obrátila se k tomu svému, ale ten obraz mi z?stal v hlavě, proto?e jsem věděla, ?e sedí kousek ode mne. ?as pomalu ubíjel ve sv?ch cifrách a nám obou bylo jasné, ?e se toto dnes ji? nevy?e?í. Tak jako obvykle ráno je moud?ej?í ve?era. P?ed rozkolem na?ich názor? jsem pocítila, ?e je lépe vy?kat. Koukla jsem se na hodinky a hledala v nich náznak toho, ?e je ?as jít dom?. Bylo to obráceně. U? bylo pozdě.

?U? p?jdu, vypadá, to ?e dnes na tom u? nic nezměníme a dokud nep?ijdou v?sledky, tak se nehneme z místa."

Z jeho pohledu mi bylo jasné, ?e jsem mu p?etrhla tok my?lenek. Nechtěla jsem, ale dokud neodejdu já, tak ani on ne. Stejně tu z?stane je?tě dvě hodiny a nevzdá to. On nikdy. Jako kdyby ka?d?m p?ípadem se stále blí?il k ně?emu neznámému. A ?ím více nad tím stráví, tím d?íve u toho bude. Jeho p?ekvapení se změnilo v úsměv, jako poka?dé kdy? odcházím.

?Dob?e," usmál se. Ne? jsem se sta?ila oto?it, polo?il mi dotaz: ?Scullyová, bude? dnes doma?"

?Jistě," Odpověděla jsem mu a nevěděla co o?ekávat. ?Pro? se ptá??"

?Jen na noc hlásili silnou bou?ku, tak aby se ti něco nestalo." U? v té větě jsem vycítila cosi podivného. Měl něco v plánu. Takto podivně mluvil sice ?asto, ale o to ?astěji se něco dělo.

?Uvidíme se zítra" Tuto větu proná?el poka?dé, jako by se pot?eboval uklidnit, ?e to tak opravdu bude. Na to jsem u? nic ne?ekla. Oto?ila jsem se, vzala kabát a nechala dve?e otev?ené. Obloha venku byla úplně ?istá. Nijak jsem se nad tou Mulderovou p?edpovědí nezastavovala. Sama jsem kolikrát za?ila, jak po?así doká?e b?t nevyzpytatelné.

Cesta dom? mi utekla jako obvykle. Provoz kupodivu se stá?el na druhou stranu, co? bylo dosti podivné. Ale v tomto velkém městě se sportovní utkání po?ádají ka?dou chvíli. Divila jsem se, ?e na jedné takové není ani Mulder. Jeho zájem o basketbal byl vskutku zajímav?. U? jsem se tě?ila dom?. Ztlumila jsem v?echny světla, aby mě nebolely o?i a nechala bě?et televizi, zatím co jsem se sprchovala. Ve?e?e se mi sestavila z ko??álové zeleniny a z kní?ky mi za?ali unikat písmenka. Bylo na ?ase si lehnout. Otev?ela jsem si okno pro lep?í spánek. Budík byl nastaven jako v?dycky na ur?en? ?as a jedno p?evalení mi sta?ilo na to, abych usnula.

V hlavě mi znělo p?ání poznat, o ?em Mulder p?em??lí ve chvílích, jako byla ta v kancelá?i. My?lenka ideálního světa a událostí k němu vedoucí.

?Scullyová." Probudil mě víc ne? znám? hlas.

?Scullyová, vstávej." Zat?ásl se mnou a pooto?il na sebe. Nebyla jsem schopna vyjád?it ten pocit otrávení, kdy? u? mi kromě volání, za?al budit v noci. Nikdy jsem mu ty náhradní klí?e neměla dávat.

?Muldere, co tady dělá??" rozsvítila jsem lampi?ku a podívala se na budík, kter? najednou nebyl na svém místě.

?Oble? se Scullyová," ?ekl a ode?el z místnosti. Povzdechla jsem si a p?ísahám bohu, ?e nevím, jak jsem na sebe svetr a kra?asy dostala. Kdy? jsem do?la do ob?váku, Mulder vyběhl z bytu, ani? by se na mě podíval a nechal otev?ené dve?e.

Chtěla jsem se je?tě napít, ale mé kroky mí?ili za ním. Vy?la jsem na ulici do ?erné tmy. Na pozdní, n?br? mo?ná i ranní hodinu bylo velké teplo. M?j skvěl?, nep?edvídateln? partner za?el za roh. Ne? jsem se na to místo dostala já, k m?m u?ím dolehly vzdálené zvuky. K?ik spousty lidí, sk?ípání kovu, někdo snad i st?ílel, troubení aut, jakoby se v jednu chvíli otev?ely tisíce lahví od ?ampaňského. K tomu dolehl zápach spáleniny a kou?e a zem se mi pod nohama t?ásla.

Nedokázala jsem ur?it, odkud to v?e p?ichází, znělo to odkud si zezadu. Oto?ila jsem se. Náhle do mě kdosi str?il a já upadla. Do o?í mi zasvítilo slunce a na okam?ik jsem nic neviděla. Kdosi do mě kopl. Za sebou jsem nahmatala stěnu a tak jsem se odtáhla z cesty.

S obtí?emi jsem se postavila. Moc jsem nezahlédla, ale obrázek p?ede mnou by nevybarvil ani nejlep?í malí? a sám tajemn? Edgar Poe by se zdráhal vzít pero do ruky. Dav tisíc? lidí, mlad?ch, star?ích i dětí mu?? i ?en proudil severním směrem po t?ídě. V?ichni oble?ení do ?erné nanejv??e tmavé barvy, ?átky p?es ústa, ostré p?edměty v rukách, p?ípadné helmy na hlavách, postojem těla p?ipraven na cokoliv. Ruce zvednuté k obloze a ukazovali a hrozili p?ed sebe. Ka?dou chvíli se zdálo, ?e se má stát něco hondě zlého. Někte?í stáli, jiní vylezli na auta a vedli sv?j útok od tam, dal?í pok?ikovali stále se stejná opakující hesla, ti vzadu mávali nejbarevněj?ími transparenty s nápisy: ?!Stop vládní konspiraci!" ?Nás neovládnete!" ?UFO pry?" ? Chceme znát pravdu" ?Nejsme pokusná zví?ata" ?Nevzdáme se", ?!Tím jste nás nasrali!" nebo tam byly jen p?e?krtnuté létající talí?e. Lidé stáli na st?echách, vzduchem lítali odpadky, věci, zapálená Americká vlajka roztrhaná na kousí?ky, ne jednou prolétla vzduchem. P?i stranách ulice si postavily stany a v těch místech se v?e zdálo poklidné.

Největ?í úder byl vpravo vep?edu, kde se ?ást mlad?ích, s odzná?kem ?MY NE", které sdílela se zbytkem myne-protestant?, pokou?ela prorazit policejní barikády. Házeli zapálené láhve, tla?ily na ?títy, mlátily do nich ?ímkoliv, co jim p?i?lo do cesty ne-li neublí?ili také sami sobě. Po chvíli se jim poda?ilo barikádu prorazit, ale tě?kooděnci je zatla?ili zpátky, p?esto dav posouval dop?edu a policie ustupovala.

Tam mezi mini jsem zahlédla Muldera. Sna?il se protla?it mezi tě?kooděnci, ale jen na oplátku dostal zpátky p?es obli?ej. Pak mi zmizel v davu. Protla?it za ním bylo zhola nemo?né. Paparazziové fotili jako o závod a vsadila bych se, ?e někde na konci toho v?eho se ptali lidí na jejich názor.

Pár krok? ode mě rozbili v?lohu obchodu se zahradnick?mi pot?ebami a i ty hned skon?ili jako v?zbroj. Pokud jsem se nezm?lila ze ?oku, kter? mi zp?sobil v?jev p?ede mnou, cel? dav postupoval k bílému domu. Vzduchem prole?el granát a na oplátku bez zaváhání se proti davu pou?ili vodní děla. První vlna ustoupila, ale ?ada za nimi vytáhla zbraně a za?ala st?ílet.

V?k?iky lidí se p?ehlu?ovaly navzájem, v?ichni za?ali utíkat, to na st?echách za?aly dol? házet tě??í p?edměty. Cihla dopadla vedle mě tak těsno, ?e zasáhla vedle stojícího. Policie u? stála pár metr? ode mě a postupovala hrubou silou proti protestant?m. Někte?í p?ed nimi nesta?ili utíkat, p?esto se stále bránili, ti ne??astněj?í byli u?lapání davem. Chtěla jsem vyběhnout a pomoci jim, ale nikdo mě nepustil, zraněn? vedle mě byl dokopán do bo?ní uli?ky. Trvalo méně ne? t?i minuty, dokud se dav úplně nerozprchnul. Na místě z?stali ?ílenci, co se stále improvizovan?mi ná?adími bránili proti síle policist?. U? to bylo ka?d? sám za sebe.

V?echno se semlelo tak stra?ně rychle. Někdo mě spoutal ruce a nemohla jsem se vy?kubnout. Sklopil mi hlavu a já uviděla tu krev kolem sebe. Zubo?ení lidé se váleli na ulici a ti, kte?í měli sílu klást odpor, byli odvle?eni policisty. Nadsko?ila jsem a sna?ila se uvolnit. Ze své pozice ke mně dolehlo sténání nejméně pěti umírajících.

?Pustě mě!" bylo jediné, co mě napadlo. ? Jsem léka?ka, musím těm lidem pomoci". Tě?kooděnec mě p?imá?kl ke zdivu a promluvil něco, ?emu jsem nerozuměla. Adrenalin se mi vlil do krve, odrazila jsem se od něj a vběhla na silnici.

Ne? jsem se rozkoukala, potoky krve byly u? jen zaschlé skvrny a těla byla p?ikrytá ?lut?mi plachtami. Kolem dokola chodily desítky lidí v oran?ov?ch vestách, nakládali mrtvé na korbu dvou nedaleko p?istaven?ch aut, ?istily skvrny, sbírali odpadky, odklízeli p?ebyte?né p?edměty, ?istili okolí, zpravovali rozbité pouli?ní lampy a zp?etrhané dráty elektrického vedení, opravovali v?lohy, odvá?eli po?kozená, ne-li úplně zdevastovaná auta, doplňovaly ulomené nápisy a dosazovaly úplně nové seda?ky do okolí s ?astě zasazenou zelení na ka?d?ch t?iceti dvou stopách.

Stála jsem na kraji chodníku, kdy? na mě zatroubil ?istící v?z, kter? jsem p?edtím ani nezaslechla, usko?ila jsem a náhle byla ulice prázdná, bez jediného ?ivá?ka a jakékoliv stopě po tom, ?e by p?ed chvílí tu stálo tisíce lidí. Zmateně jsem koukala kolem. Kam se v?echno vypa?ilo? Sna?ila jsem se zachytit náznak, toho, ?e se to stalo. Polilo mě horko a do?krábaná k??e na nohou a rukou stále valila ven ?ilní krev. V hlavě se mi rozbu?ily kostelní zvony a na zlomek sekundy mě chytla závra?. ?alude?ní kyseliny se mi dostali a? do krku, ale stejně jak rychle to p?i?lo, v?e pominulo.

?S dovolením prosím," někdo mě porosil a posunul mě z cesty. Chodník se zaplnil lidmi s kuf?íky, dospívajícími hol?i?kami na kolech a d?chodc? na lavi?kách. Z naprostého ticha se stal klasick? městsk? ?um. Motorová vozidla se rozjela po do-asfaltované silnici. Myslela jsem si, ?e na mě lidé koukají, ale ani si mě nev?imli. Rozhlédla jsem se kolem. Na druhé straně t?ídy pro?el Mulder. P?es pravé obo?í, kam dostat ránu, měl fá?ek a spěchal stejn?m směrem, kter?m se sna?il v zástupu dostat poprvé. P?eběhla jsem silnici a následovala jsem ho.

?Muldere!" sna?ila jsem se ho zastavit, ale nesly?el mě.

?Muldere!" rozběhla jsem se. Za?el za roh. Drala jsem se ?ím dál vět?ím davem lidí, a? to vypadalo jako na Time Square p?ed Silvestrem. Setmělo se a rozsvítily se pouli?ní lampy. Za?alo mi b?t chladno, ale p?es v?echen ten dav jsem stále bě?ela za Muldrem a volala jeho jméno. Zaběhl kamsi za krámek s květinami, p?e?el parkovi?tě k men?í skleněné budově, kde ho u? o?ekávalo pár lidí, ani jsem nestihla za ním bě?et. Ani na ?Foxi" nesly?el. Byla jsem stále na jednom místě.

Popadla mě lehká panika, z toho, ?e jsem se ze v?eho toho tady moc ztrácela. Podivná v?ně prolétla kolem a vzduch za?al b?t zase cítit v?fukov?mi plyny. Jestli se mi někdy zdálo, ?e ?as rychle utíká, tak to bylo právě te?. Nohy mi ofoukl chladn? vzduch a já si uvědomila, ?e u? je mi zima. Vlasy mi padaly do obli?eje a jediné ?eho jsem se mohla chytnout, byl m?j partner mizející v budově. Ne? se mi poda?ilo se rozkoukat, setmělo se lusknutím prstu a podivná světla vycházející zpoza domu mě za?ala lákat. Oddechla jsem si.

Trpělivě jsem ?ekala na odpově? co se tu děje, ale u? toho bylo moc. Op?ela jsem se rukama do kolen a sbírala odvahu jít dál. Sly?ela jsem blízká pojí?dějící auta, ale ?ádné motorové vozidlo na cestě nebylo. A zdálo se to tak blízko. Světla sahala do v??ky a osvětlovali sv?m zne?i?těním celé okolí. U? z té dálky mi bylo jasné, ?e se jedná o nějakou oslavu. Nikdo ne?el dovnit?, nikdo ne?el ven. Bylo sly?et smích a tak jsem popo?la blí?e.

Zvědavost se vy?plhala na nejvy??í hranici. Oddělala jsem si vlasy z ?ela, upravila oble?ení, tak aby mi nebyla zima a se zalo?en?ma rukama se vydala jako malá mu?ka ke zdroji světla. Celá zahrada v bo?ní ?ásti domu byla obehnána ke?i, které v ur?it?ch úsecích měly od sebe mezeru. U? z dálky bylo poznat, ?e se tam nachází celkem dost lidí. Někdo se ob?as zastavil a vykoukl do tmy. Jakoby se bál, ?e mu něco ukousne hlavu, se vrátil zase tam, kam jsem teprve mí?ila.

Zpomalila jsem. Naposledy jsem se rozhlédla. Nic jsem neviděla. ?ernota pohltila v?e, kromě plácku zahaleného rostlinstvem. V p?icházejících tónech jsem poznala skladbu z Braniborsk?ch koncert?. Bála jsem se tam jít, ale nikam jinam bych se nedostala. V mysli mi uvízl obrázek těch zraněn?ch na ulici. Promnula jsem si zápěstí a zrychlila tempo.

Kapela utichla. P?esto zábava proudila v dál. ?epot p?eru?ilo zacinkání l?i?ky o sklenici ?ampaňského do mikrofonu. Nastalé ticho ukotvilo na nulové sly?itelnosti a desítky lidí se obrátily směrem k pódiu. Dámy oble?ené v noblesních leskl?ch syt?ch barevn?ch róbách, s doplňujícími náu?nicemi, ?átky, náramky a p?ívěsky, na?esan?mi ú?esy nejr?zněj?ích st?ih? od krátk?ch po i ty nejdel?í navlněné, samotné sle?ny pak doplněné sv?mi mu?sk?mi, povět?inou ?ern?mi, protěj?ky. Skupinka po skupince upínaly zraky na postar?ího mu?e, jen? se s p?chou a hrdostí rozhlédl kolem a za?al svou ?e?. A? te? sem si v?imla v?echny té v?zdoby kolem. Bíl? altánek s ob?erstvením, u kterého stáli ?í?níci a nabízeli těm, je? nezamě?ili svou pozornost dop?edu, r?zné zákusky ?i ?ampaňské. V?ude vyseli bílé praporky s t?ásněmi a na stěně byla nainstalovaná tabule s nápisem ?DOK?ZALI JSME TO" a pod tím ?ed? znak světadíl? s ?ern?m kontrastním obrysem lidské hlavy s písmeny ?svět lidem".

?Dámy a pánové," zapíchalo mě v u?ích a uvědomila jsem si, ?e stojím p?ímo u reproduktoru.

?Se?li jsme se tu dnes, abychom oslavili v rámci na?í spole?nosti na?e úspěchy. Události minulého měsíce jsou pry? a to v?e jenom díky vám, va?im p?íspěvk?m a hlavně va?im lidem. Celá spole?nost m??e b?t py?ná, za to, jak se postavila proti svému úhlavnímu nep?íteli, kterému tolik vě?ila. Kter? ji měl chránit. Ná? vládní systém. Místo toho roky zneu?ívali lidi ke sv?m pokus?m, jen? byl tajně spojen za ú?elem rekolonizace mimozemské civilizace…" zv??il hlas: ?...nyní jsme v?ak bili o?i?těni a Amerika a cel? svět m??e zase volně d?chat!" Vlna potlesku by p?ehlu?ila cokoliv, co by se v tu chvíli ozvalo.

?A nyní na pódiu p?ivítejme hlavního hrdinu dne?ního ve?era, Foxe Williama Muldera." Mulder vystoupil na pódium. V elegantním ?erném obleku jsem ho viděla naposledy na p?edváno?ním ve?írku, kde stejně postál jen deset minut, ne? to vzdal a ode?el dom?. Vím, jak se cítil. Stála jsem tam s ním. I ke mně ?e?i o Bubákovi a Ledové královně dolehly, ale te? to bylo jiné. ?el tam. Hrdě. P?ipraveně. Nad?eně.

?Děkuji Johnu Bernoullimu." Dal?í potlesk, kter? opět p?ehlu?il nedaleko projí?dějící trak.

?P?átelé, spolupracovníci, obchodníci," jeho ?e? za?ala na jiné struně ne? jsem ?ekala. Ani vlastně nevím, co jsem ?ekala. Ale od za?átku mluvil jinak. Nemluvil otev?eně jako v?dycky. Nepovídal v?elijaké teorie, které mísil s dal?ími nápady. Mluvil stru?ně, jasně.

?Je mi velkou radostí vás v?echny i za mě p?ivítat. Up?ímně o tomto dni sním od doby, kdy jsem nastoupil na Akta X…"

?ekala jsem, ?e se o tom zmíní. Ale ?ekala jsem, ?e se o tom zmíní víc. ?ekala jsem, ?e se zmíní o mě, klidně i v negativním světle.

?…v podstatě by se dalo ?íct, ?e o tom to dni sním od sv?ch dvanácti let, kdy toto za?alo. Kdy mi unesli sestru." Jeho hlas se zti?il. ?Ale v té chvíli jsem věděl, ?e to nesmím vzdát a i kdy? uplynulo spoustu ?asu, i p?esto kolikrát se mě sna?ili zastavit…"

Mě? ?ekl mě? Chtěla jsem zavolat ?Muldere" a dojít tam za ním, zjistit co se děje, ale jen jsem stála a poslouchala. Viděla jsem ho z úplně nové stránky. Z úplně jiné stránky.

?…i p?esto kolikrát Akta X zru?ili. I p?esto jak mi ?íkali Bubák Mulder," v?ichni se zasmáli. ?Te? tady stojíme díky vám. Kone?ně lidé mohou b?t v bezpe?í, kone?ně se nemusejí bát vládní konspirace, kone?ně vím, jaká je pravda tam venku," odml?el se. ?A hlavně, kone?ně, jsem díky tomu na?el svou sestru." Ukázal kamsi do davu, kam se obrátily zraky v?ech. P?es ob?asnou mezeru jsem uviděla Samanthu. Stála tam a ?ervenala se a koukala se na svého bratra. Věděla jsem, ?e je to ona, ?e v?ech těch fotek a Foxova vyprávění. ?erné vlasy spletené do copu dopadaly a? na bílé ?aty na ramínkách bez dal?ího vzoru.

S velik?m potleskem se Mulder oddálil od podia a ?el za ní, něco si za?ali mezi sebou vy?íkávat. Potrhaná jsem tam stála mezi noblesou a jakékoliv naděje na zji?tění toho co se tady děje zmizela. Nikdo se mě nev?iml, jak kdybych tady nebyla. Jak kdybych tady nestála, jak kdybych v tomto vesmíru neexistovala. Zimou se mi klepaly kolena a svetr mě nestíhal zah?ívat.

Zklamaná, zmatená, jsem se rozhodla pro trochu pohybu, aby se mi rozproudil metabolismus. Rozh?bávala jsem prsty na ruce a hledala podměty k zachycení. Hlasy se postupně utlumovaly a já si sedla na lavi?ku. Vítr si mi hrál s vlasy, ale p?ítomnost mé ?ití nezaznamenalo. Cosi se pohnulo ve tmě a mal? ptá?ek si poskakoval sem a tam. ??astní to zví?e. Jedinou jeho starostí, je najít si p?íst?e?í a ulehnout. Nebyla jsem unavená. ?erstv? vzduch v?ude okolo kazily v?fuky z aut, které tudy ani neprojí?děly. Bylo stra?né ticho a zdálo se, ?e za dal?ím rohem, byl konec světa.

Uvědomovala jsem si postupně, ?e spím, ale p?itom je mi zima a ?e jsem se neprobudila. Jak to za?alo? Seděla jsem naproti Mulderovi a krom obvykl?ch detail? jsem p?em??lela, o ?em p?em??lí on. ?lověka nepoznáte, dokud se mu nedostanete do hlavy. ?ekala jsem, ?e se bude chtít setkat s opravdov?mi mimozem??any. ?íct, ?e pravda, je někde tam venku a ukázat ven na hvězdy. Mrzelo mě, ?e nejsem sou?ástí jeho světa, i kdy? to byl pochopitelné.

V tu chvíli jsem si uvědomila, ?e i p?es v?echny rozdíly, je? by nás dokázali rozpojit, on sou?ástí mé by v?dy z?stal. V?dy jsem s ním po?ítala a po?ítám i nadále. Nedoká?u si p?edstavit, co bych bez něj dělala. Vím, co by se dělo, kdyby to bylo jinak, kdybych do Akt X nikdy nenastoupila a z?stala u své práce. Ale s ním to bylo v?echno jiné. Tolik v?zev ka?d? den tolik r?zn?ch do sebe nezapadajících kousk? skláda?ek, které ?ekají na vy?e?ení a ke kterému se nedopátráme konce. To v?e bych o něm dokázala vylí?it, kdyby se někdo zeptal, kdybych se na něj v tu chvíli podívala. Neměla jsem si to p?át. Nevědomost p?iná?í r??e.

V?echno mi to dávalo smysl. P?ál si revoluci. Protest a boj. Vzpouru lidu proti jakékoliv organizaci, která by je pokou?ela. K tomu pat?í oběti. A pak klid. Jakoby věděl, ?e to vyjde, mohl se opět volně procházet po ulicích. Mohli v?ichni. Dosáhl svého cíle. A pak na?el svou sestru. Ale co pak? Akta X neměla ?ádnou cenu bez vládních konspirací. Bez d?vodu co hledat. Bez pravdy tam venku? R?sovalo se to jako plán. Jako to zkusit v bdělém stavu. Nebát se následk?. Opět jsem se vrátila k sobě? V jeho dokonalém světe není nikdo, kdo by ho brzdil. Nikdo kdo by mu ?íkal, ?e to celé není pravda. Kdo by se stal obětí a nechtěl tomu vě?it, jen p?ipustil, ?e se něco stalo?

Jsem to já, kdo se bojí b?t tam venku? P?edstavoval si ?ivot v jeho samostatnosti? To ?e on sám najde Samanthu? Bez pomoci? Pro? by se zab?val my?lenkou tak prostou, kdy? ví, ?e bych mu v tom kdykoliv pomohla. ?la bych s ním do toho. Zapadli mi dal?í dva kousky do skláda?ky. On to ví, ale já jsem ta neochotná. To ?e mi volá ve t?i ráno je jak?si jeho prapodivn? zp?sob vyjád?ení toho, ?e se mnou po?ítá. Bráním se tomu. Odmítám to. Kdo by to taky neodmítl. Skoro to není normální. Pro něj to v?ak p?irozené je. P?ipravil si záchranu světa bez agentky Scullyové. Dokázal to jen on sám. Pro? mi to ale ukazuje? ?e to zvládne sám, ?e mě u? nepot?ebuje? ?e se m??u vrátit k tomu, co jsem dělal p?edtím? ?e to, ?e jsem tam s ním kolikrát byla, nebylo nic? Ka?dá ?ást mého těla byla ura?ená a bála se zároveň.

Nemohla to b?t pravda. On by p?ece nikdy…pak jsem se zakoukala do jeho o?í. Kdo ví, co se vlastně pod nimi skr?vá. Pro? jsem se do toho jen pou?těla. Zdálo se to jak jednoduché, ale ?ím dál tím více se to zaostávalo. O?ekávala jsem p?íli? a moc se to zamotalo do sebe. Nikdy se ho nezeptám. On by se zeptal. Já to v?ak nedoká?u. Nezará?el mě fakt, jak bych si mohla p?e?íst my?lenky někoho jiného, ani? by nebyly někde sepsané. A nevidí také on do těch m?ch. Netrápí se nad tím, jak prostá by dokázala b?t má mysl, nepotkat ho nikdy? Nebo jak bych mu ukázala správn? směr a on by se ho dr?el?

Ach ano, takhle jsem p?em??lela. V tomto kontextu slovo ?Muldere" zdomácnělo. Stal se nejlep?ím p?ítelem a on m?m. To oni se nás sna?ili rozdělit, tak pro? se sna?íme rozdělit sami? Usnadnit jim práci? Zapomenout to v?e, a? se si to teda zkusí? Nechtělo se mi jen pozorovat. Ne opravdu, ne. V?dy bych mu stála po boku. V jakékoliv situaci. Ale Mulder je prostě Mulder. Stále mě to trápilo. V podstatě o mě nestál. Byl to konec. Je mé skute?né mínění o něm pravdivé. Je opravdu takov?, jak? si myslím, ?e je? Nevymyslela jsem si to jen v hlavě? Ale z jakého d?vodu? Abych si ujasnila to, ?e mě nepot?ebuje? Nebo se mi opravdu poda?ilo nahlédnout do jeho mysli? Celá tato situace musela mít vyústění. Napadlo mě zkusit jedno. Chovat se k němu, tak jak se zachoval on ke mně. Věděla jsem, ?e se tím zlomí velk? kus z na?eho p?átelství, ale bu?to se úplně osamostatníme nebo zjistíme jak ná? vtah je siln?. K ?emu to v?echno slou?ilo? Za zkou?ku se nic nedá, i kdy? v sázce je velmi mnoho. Up?ímně jsem chtěla mu k tomu vítězství pomoci i já, podpo?it ho. Ale on sám se ji? rozhodl…

?Scullyová." Probudil mě víc ne? znám? hlas.

?Scullyová, vstávej." Zat?ásl se mnou a oddělat mi vlasy z ?ela. První co jsem uviděla, bylo pouli?ní světlo procházející skrz ?aluzie, které záclona nestihla utlumit, ale Mulder se nedal a zastínil mi v?hled sv?m nad?en?m obli?ejem. Bylo otev?ené okno a celou místností provanul ledov? vzduch. U? vím, pro? mi byla zima.

?Oble? se Scullyová," chytl mě za rameno a opustil pokoj, ne? jsem sta?ila zeptat co se děje. Bylo mi jasné, ?e se v?e dozvím a? na cestě, ne-li na místě a v nejlep?í variantě, a? za?neme mluvit s něk?m dal?ím. Byla jsem na tyhle jeho v?st?elky ji? docela zvyklá.

Odhodila jsem pe?inu a a? te? mi po těle projel pocit déjà vu. Vzala jsem ?upan a opatrně jsem se koukal do kuchyně. O?i si rychle p?ivykly světlu ?árovky. Mulder se ?el napít. Natáhla jsem na sebe rifle a pro jistotu na dlouh? rukáv p?ihodila je?tě svetr s bundou. Mulder oble?en nalehko jako v?dycky mi ne?ekne jak je venku. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí ohledně minul?ch i právě se odehrávajících událostí. Něco mi ?íkalo, jestli i tohle se mi nezdá.

Zhasla jsem, vzala klí?e a odklop?tala dol?. P?ed dve?mi stál Mulder a koukal se na oblohu. Je?tě zkontroloval hodiny. Do?la jsem k němu. Zajímalo mě, jak tohle zapadá do jeho rovnice ?zvládnu to sám".

?Muldere, co se děje?" zeptala jsem se. Kdy? se ho ?lověk zeptá, jestli ví, kolik je hodin, odpoví p?esn? ?as, ani? by pochopil, pro? se ho ptáte a jde rovnou na věc. U? jsem se nau?ila b?t konkrétní. K mému p?ekvapení vytáhl ?átek. U? jsem na tvá?i viděla ten jeho pohled- pohled.

?Scullyová, neka? mi to". Nevěděla jsem, co po mě chce, ani co chce se mnou dělat. Trochu jsem byla zklamaná z p?edstavy o něm, to co si p?ál a to ?e v jeho ?ivotě hraji roli, jen té co mu kazí v?echnu srandu a proto si nezaslou?í b?t v jeho vysněném světě. Ale pro? by dělal takovou akci? Netvrdím, ?e by on v tom mém taky nebyl alespoň ne neviditelně. Raději jsem nad tím p?estala p?em??let a vzala ?átek. Zavázala jsem si ho p?es o?i a doufala, ?e mu po cestě, a? u? to bude kamkoliv, neusnu. ?e by par?ák ?el dokazovat par?ákovi svou d?věru? Ale p?i vzpomínce na to co se odehrálo tak p?ed ?tvrt hodinou, na tom vzdáleném místě Mulderovy mysli, se mé naděje spálili jako popel. Chytl mě za ruku a vedl pomalu pár metr? doprava. Posadil mě do auta. Trpělivě jsem vy?kávala, a? nastartuje a rozjede se.

?Muldere, doufám, ?e se mě nesna?í? vytáhnout na dal?í pozorování UFO"

????," zti?il mě a pohladil po ruce. Znamení abych ml?ela. A tak jsme ml?eli celou cestu. Sna?ila jsem se poznat, kam m??eme jen. Podle okolních zvuk? ?i k?i?ovatce kde zastavil. Ale po chvíli, kterou bych odhadla tak na deset minut jsem to vzdala. Nejsem si jistá, jestli jsem neusnula. U? jsem mu chtěla, ?íct ?e budu muset na záchod, kdy? se zastavil. ?ekala jsem, ?e otev?e, ale dlouho se nic nedělo. Otev?ela jsem dve?e a sna?ila se ho najít.

S ně?ím tam pár minut zápasil. Sundala jsem si ?átek, kdy? mě zarazil a sundal ho sám. Pár sekund jsem viděla jen ?ernou tmu, ale pak mi obzor ohradily stromy a pod nohama se do větru ohnula tráva a krajinu osvítil měsíc. Na obloze zá?ily hvězdy a já si ?ekla, jak dlouho jsem asi spala, ?e tak daleko do Washingtonu jsme museli b?t. Světelné zne?i?tění by nedovolilo ani jednomu světélku prokouknou emisemi, imisemi a kdo vím ?ím je?tě. Ale tady jich bylo tisíce ve v?ech znám?ch i neznám?ch seskupeních s legendami, je? se vykládají ji? po tisíce let. Mulder kousek popo?el a uprost?ed louky stál mal? dalekohled.

?Mám pro tebe p?ekvapení," ukázal na pozorovací aparát a kouknul se do něj a nastavil ho kousek do leva.

?Poj?, ne? bude pozdě."

?Muldere, doufám, ?e z druhé strany není p?ilepen? obrázek zelen?ch mu?í?k?, abys mě p?esvěd?il o existenci inteligentních mimozem??an?, co se sna?í ovládnout planetu"

?P?esvěd? se sama" uvolnil mi místo a já váhavě a ned?tklivě nakoukla. Tou krásou se mi zastavil dech. Podívala jsem se na svého partnera. Je to vá?ně pravda a on se usmál. Koukla jsem nahoru, ale nic tam nevylo vidět. Ne to co bylo vidět v dalekohledu. Sly?ela jsem o tom ve zprávách, ale nep?ikládala jsem tomu jakoukoliv váhu. Rychle jsem se vrátila ke sklu.

Tisíce a stovky p?emítajících meteor? létali vzduchem a sho?eli v zemské atmosfé?e. A? te? jsem si uvědomila, jak jsem Mulderovi k?ivdila. Jak jsem si mohla myslet, po tom co jsme za?ili, navzájem si zachránili ?ivoty, prozradili si v?echna tajemství, sdíleli radosti i strach a hlavně po tom co se nebál mi v noci opakovaně volat kv?li jeho p?ípad?m, bych v jeho světě nemohla existovat. Měla jsem sto chutí ho obejmout, ale obloha mě lákala stále víc svou silou magického okam?iku. Po chvíli skon?ila, ale já tam stála a rozhlí?ela se okolo. Ale jediné co jsem chtěla vidět, byl m?j partner, jeho d?věra a p?íznivost v na?em vztahu. Strach byl zbyte?n?. Pro? bych měla b?t v jeho ideálním světě, kdy? mě má v tom skute?ném takovou jaká jsem.

Stránka 8 z 8

Ideální svět; The X files (Akta X) fanfikce